neděle 4. prosince 2016

Pospolu

Svěže/svižně.

Překvapivě/zvesela.

Oddaně/láskyplně.

DoJemně/klidně.

 Tradičně/lokálně.

Ale hlavně pospolu. Tož, adventek. Myluju.

sobota 26. listopadu 2016

Předadventní

Taková jarní pohoda dneska na Vsetíně! Hlídali jsme kámoše, tak jsem sbalila smečku, vyrazili jsme za hranice okrsku a obsadili provinční vsetínské hřišťátko, mmj. To už je tak skvělý věk, člověk jenom sledoval ten šrumec a naslouchal rozhovory, tulil potřebné a vůbec, vůbec jsem za celý den nemusela použít to, čemu doma říkáme učitelský hlas. Já ho teda používám vzácně, ale nějaká ta traumátka z dětství a kmitající čípek v kantorově dutině ústní si matně vybavuji ještě dnes.

Jsem si tam nafotila plédy. Nikdy by mne nenapadlo, že budu pletky fotit na dětském hřišti. Ale jak je člověk furt v práci/ve tmě, je nakonec rád, že se tak nějak mimochodem zvládne sesynchronizovat vstřícné počasí, nabalený matroš, nabitý foťák (dokonce s paměťovkou uvnitř!), děcka z obliga (samasoběsi na dohled) a tak. Dětská hřiště jsou vlastně naprosto dokonalá. Naprosto!


Za vznik tohoto plédu  děkuju svému letošnímu, zlehunka odeznívajícímu splínu. Všecko zlé je k něčemu dobré. Ven z temnoty.

Příjemný advent a srdce svíticí přeju. Věčný svit neposkvrněné mysli totiž. 
Ať si kdo chce co chce říká...

pátek 11. listopadu 2016

Stonek a sonek

 Jsou rána, kdy ležíte v posteli a do poslední chvíle prostě nevíte, jestli vstanete, nebo ne. Těžké dny. Rána zvláště. Pak to člověk rozsekne. Rozhoupe se, ve vlastním zájmu. Někam se doplazí, něco na/roz/dochystá, silný kafe (!!), vzbudí potěr, umeje, nakrmí, nasouká, nabalí, připoutá do autosedaček a vyráží ochutnat dnešek. V té době už tuší, že to prostě bude boží den. Přes všecky těžkosti uvnitř i kolem. Není to takové to "samozřejmé", mimovolní štěstí, ale o to víc si ho užívám a vážím.
  
A šestá hodina prvouka? Jasný, jdeme ven. Pozdní sběr!

 Lodyha, stvol a stéblo jsou přežitek. Je tu stonek a sonek, aha! Průkopníci:-)

Pokusy again. Jiná parta, jiná zelenina, jiná radost. Skvělí tamti i tito.

Těší mne!

neděle 30. října 2016

Aluminium a tak

 Podzimky již tradičně v Brně. S luxusním výhledem na balkon hrdého Čecha. Slzu dojetí v oko, hymnu na ret, vděk v centrálu a víru, že to naše naleštěné středoevropské bezpečí není jen chiméra a paralelní světy nás bytostně neohrozí. Ani naše děcka. Ani děcka děcek. A tak. Bych si přála. Moc.

Protože ono se to nezdá, ale chodit si jen tak mimochodem do obory hladit daňky, lovit kešky a když vane přívětivý vítr, třeba si pouštět draky - to je hodně velký luxus. Čtu teď Petru Procházkovou a její Aluminiovou královnu. Občas musím na chvíli přestat a trochu to prodýchat. Svoboda je dar. Ne samozřejmost.

sobota 15. října 2016

Slunko!

Když Vám povím, že jsme cca po třech týdnech měli ve Vyhnálkově slunko, nikoho asi nepřekvapí, že jsme si celý den laskali svět. Dopoledne s klukama na návsi, odpoledne zahrada. Něco ostříhat, něco sklidit, hračky uklidit a písek zlikvidovat, zazimovat květináčová kvítka a trochu pohnout se záhony, než zapadnou. Zapadnou-li. Nějak se v tom počasí přestávám poslední dobou orientovat. Ale tuším, že zítra by se mohl mírně zvednout vítr, protože jestli se na něco už vážně dost těšíme, jsou to draci. A závěje zlatých listů. A ta ranní svítáníčka! Zatím bylo tak jedno, jinak šedovlhkozkřehlýnos.

 Ogárkovo rajče. Teda mé, dostala jsem je od něj na Den matek. Rodilo krásně a Ogárek se nemůže smířit s tím, že rostlinka se chystá do paradajkového ráje. Tak mu poskytuje oporu, fyzickou i psychickou, a my všecek ten údiv koloběhový prožíváme s ním, protože to snad ani jinak nejde:-)

 Flíček. Nalezenec. Starý kocour se s Rózkou nesžil, chodí nocovat do nepoužívané garáže přes uličku, ale mlaďoši jsou kumpáni neskuteční. Haf a mňau.

  A Ogárek se, již tradičně, NIKDY nevzdává a Benji si, již tradičně, jede na své vlně.